Kočičky nám do azylu přibývají i ubývají, bohužel těch prvních je víc. Je to nekonečné. Mně odešel tam někam nahoru kocour Kája, bylo mu 14 let. Vzala jsem si z útulku Blaženku, nenáročnou kočičku, krásnou, velkou mourinku. Vidím z ní jen uši, bydlí v gauči v krabici a ven vychází, když nejsem doma a nebo v noci. Je to od té doby, co jsem si přinesla černobílou Báru. Bára žila asi 3 týdny pod schody paneláku na opačném konci sídliště. Zatím se žádný majitel nepřihlásil. To je sice pohodová kočka, mazlivá, ale běda, vezmu-li jí do ruky. A dostat jí do přepravky? To se změní v divou, kousavou potvoru. Pak si lehne kousek ode mne s výrazem “máš smůlu, já se odtud nehnu”. Další kočky mám na chalupě. Je tam i kocour Oliver. U toho se ozval i majitel, ale jakmile se dozvěděl, že by měl zaplatit kastraci, už se neobjevil. Kocour totiž miluje auta a jak může, vleze do nějakého, A takhle se dostal z Bohušovic do Litoměřic a nakonec skončil u mne. V paneláku se mu nelíbilo, tak cestoval na chalupu. Tam mu dělá společnost dalších 6 kočiček. Ale o těch až příště. Proč vám to píšu? Protože potřebujeme, aby naše kočičky měly domov, hlavně koťata, Pomalu odrůstají a je nejvyšší čas, aby měla své doma. A protože vím, že kde je jedna kočka, vejde se další. Takže inspirujte se, přátelé. Já vím, není to lehké, ale když se chce…😉 LČ

Příspěvek z Facebooku